Dopad současného dění a předpokládané hospodářské krize se může nejvýrazněji projevit v pozemním stavitelství. Tedy v hospodářském oboru, který je z hlediska národní ekonomiky z těch nejdůležitějších, s velmi vysokým multiplikačním efektem. Na produkci různých typů staveb se přímo podílí podnikatelé z desítek oborů, výrobci stovek druhů různých komponentů, na následném provozu se podílejí další a další podnikatelé Řešení, jak dopad krize minimalizovat, nebo dokonce předejít jejímu rozvinutí nejsou přitom ani těžká, a z pohledu státu by nemusela být ani tak drahá. Jen je potřeba je realizovat včas.

Především je potřeba poukázat na to, co ukázala již předchozí krize – z pohledu spotřebitelů jsou nemovitosti stále nejjistější investicí. Vzhledem k dlouhému výrobnímu cyklu se tento segment v dlouhodobém horizontu dokáže s krizí relativně dobře sám vypořádat, mnohem hůře se na něm podepisují neustále se měnící podmínky regulace či jiné strukturální změny. I nyní je nezbytné, aby se čeští politici soustředili především na spotřebitele, a podporu jejich „nákupního košíku“. Protože v něm především je cesta k řešení.

Dlouhodobě skloňovaným tématem je například dostupné (cenově) bydlení. Bezesporu dobrou zprávou posledních týdnů jsou kroky České národní banky. Zvýšení dostupnosti hypoték či snižování úrokových sazeb je nicméně jen prvním, byť důležitým krokem. Ačkoli banky dosud zcela neprojevily snížení úrokových sazeb do svých sazeb pro klienty, postupně se tak bezesporu bude dít a to, samo o sobě, může klientům ušetřit na nákupu bytu statisíce korun.

Důležitým prvkem v boji proti „zaseknutí hospodářských koles“ v oblasti stavební produkce je také snížení daňové zátěže pro konečné spotřebitele. V současné době patří Česká republika mezi státy s nejvyšší daní (DPH) na sociální bydlení. Dvojnásobnou v porovnání s Polskem či trojnásobnou s Maďarskem. Právě změna v daňové zátěži na byty pro nejpotřebnější by přitom mohla pomoci nejen řešit dlouhodobou bytovou krizi v ČR, ale mohla by být také důležitým momentem ve snaze nastartovat českou ekonomiku ochromenou současnou krizí.

V České republice jsou v současné době uplatňovány dvě daňové sazby na bydlení. Zatímco základní je srovnatelná se státy Evropy, v případě sociálního bydlení platí Češi státu na daních výrazně více. Bydlení je jednou ze základních potřeb. Při tom však v ČR za jeden sociální byt kupující musí státu zaplatit až 1 milion korun. Maďarsko a Rumunsko uplatňuje na sociální typ výstavby DPH ve výši 5 %, Polsko 8 % a Slovinsko 9,5 %. Jsou ale i státy, které DPH na sociální bydlení nemají vůbec – kupříkladu Velká Británie či Německo. Zvýšené prodeje v tomto segmentu by podpořily českou ekonomiku a ve svém důsledku by zároveň šetřily veřejné rozpočty, které se dnes často využívají k „sanaci“ problému (nikoli k jeho faktickému řešení).

Nabízí se ale také další možnosti pomoci, vyzkoušené v zahraničí. Kupříkladu ve Francii po krizi z let 2008 a 2009 zavedli takzvané daňové kredity, kdy po nákupu bytu mohl kupující následujících 6 let snížit svůj daňový základ o jednu šestiny ceny (se zastropovaným maximem). Toto jednoduché a efektivní řešení nastartovalo zcela zásadní rozvoj v oblasti developmentu, a krátkodobě i dlouhodobě positivně zasáhl do francouzské hospodářské produkce. V ČR se naproti tomu chystá zrušení daňových odpočtů úroků z hypoték, které se tak stanou další zátěží spotřebitelů, leckdy mladých rodin, kterým se tak bydlení stane ještě méně dostupným.

Je nesporné, že stát by měl podporovat také fondy, které budou v následujících pěti letech poskytovat nájemní bydlení s výnosem pod 3,5 % a překonají tak dočasný problém s poskytováním nových hypoték. Nejedná se přitom v žádném případě o ohrožení banky a jejich služeb, ale naopak o doplnění sortimentu pro jinou skupinu klientů, respektive spotřebitelů.

Bez kvalitního a rychlého procesu povolování staveb ale nepomůže ani Česká národní banka, ani daňové úlevy. Česká republika se dlouhodobě „topí“ na chvostu v délce povolování staveb, a to jsou jen teoretická čísla, spočtená dle teorie zákona. Realita je totiž mnohonásobně horší. Nadějí byla rekodifikace stavebního práva, která již téměř dva roky hýbe odbornými kruhy. Bohužel současná podoba, kterou Ministerstvo pro místní rozvoj posílá do legislativního procesu a na Vládu České republiky je v aktuální podobě velkým zklamáním. Zcela chybí institucionální reforma, garance dodržování lhůt, řada řízení zůstává vydělena (např. nakládání s vodami), definice veřejných zájmů k ochraně výstavby a oproti věcnému záměru a původnímu konceptu paragrafovaného znění z ledna 2020 se k horšímu změnilo také mnoho dalších pasáží.

Není tak jasné nejen to, zda zůstaly zachovány principy změny, nad kterými byla všeobecná shoda, ale ani to, zda v nové verzi zákon opravdu zaseknutému českému stavebnictví pomůže, nebo zda dokonce současnou tristní situaci ještě dále nezhorší. Samotný fakt, že přechodné ustanovení umožňuje prodloužit již tak nevymahatelné lhůty na dvojnásobek je děsivý. Je zcela zřejmé, že jedinou cestou je návrat k původnímu konceptu, a jeho dopracování.

Podpora stavebního sektoru v České republice je klíčová. V případě bydlení potom i bez ohledu na to, jak hluboký pád v následujícím období prožijeme. Investice do výstavby jsou považovány za nejefektivnější z hlediska tzv. multiplikačního efektu, tedy jedná se o aktivity s vysokým vlivem na hrubý domácí produkt (HDP), a tím pádem i na daňové příjmy do veřejných rozpočtů. 1 investovaný milion Kč ve stavebnictví má potenciál zvýšit produkci ČR až o 3,09 mil. Kč. Zvýšení dostupnosti umožní zvýšit prodeje a pokrýt sníženou sazbu DPH za sociální bydlení v příjmech ve veřejných rozpočtech.

S ohledem na sociální i hospodářskou situaci v České republice je zřejmé, že stát by měl podpořit cestu početnější výstavby s menším daňovým výnosem. Očekává-li stát, že podnikatelé mají mít „vatu“ na horší časy, měl by stát přinejmenším projevit vůli podpořit spotřebitele v jejich základních potřebách a to zejména tam, kde se mu to v ekonomice trojnásobně vrátí, podpořit zaměstnanost, a to v desítkách navázaných oborů. Jde o opatření s velmi positivním dopadem na mladé lidi a rodiny v dostupnosti bydlení.