Evropa má před sebou mnoho výzev – členské státy EU se intenzivně připravují na plnění nových cílů vyplývajících z balíčku cirkulární ekonomiky (CEP) a směrnice o omezení jednorázových plastů (SUP). Veřejným tématem číslo jedna pak zůstávají plasty, jejich časté nadužívání, ale i možnosti jejich recyklace. Každý se tedy snaží najít recept, jakou pozici k plastům zaujmout. Například Evropská komise přišla s nápadem zdanit nerecyklovatelný plastový odpad – paušálně.  

Paušální daň je jistě jedním z možných řešení, ale je zároveň i tím nejméně spravedlivým, který ve svém důsledku postihne všechny spotřebitele. Komise si ale také uvědomuje výhody EPR systémů (systémy rozšířené odpovědnosti výrobců), které prostřednictvím nové směrnice velmi podporuje. Prostřednictvím systému EPR plní výrobce či importér baleného zboží svou odpovědnost za to, co se stane s odpadem z obalů po spotřebování výrobku. Náklad, kterým se výrobce podílí na fungování EPR systému, promítá do svých prodejních cen výrobků a tím je přenáší na konkrétní zákazníky, kteří si jeho zboží zakoupili. Dá se tedy říct, že spotřebitel hradí prostřednictvím výrobce externí náklady, které způsobuje svojí vlastní spotřebou. Platí tedy jednoduchá a spravedlivá rovnice – čím víc toho nakoupíme a spotřebujeme, tím víc zaplatíme. Podílíme se totiž na nákladech souvisejících se sběrem použitého obalu či výrobku, jeho dotříděním a recyklací či jiného využití. Naopak o náklady na ostatní komunální odpad, který není v režimu EPR, se dělíme všichni společně v rámci místního poplatku.

Úkolem EPR je hradit náklady na tříděný sběr odpadů, jejich následnou přepravu a zpracování, včetně zpracování, které je nutné k dosažení cílů, kromě toho musí také zajistit informování spotřebitele, evidenci i audit, aniž by zasahoval do kompetencí měst a obcí při nakládání s odpady. EPR systém je jeden z mála nástrojů, který dokáže náklady výrobců přenést cíleně na konkrétního spotřebitele, přes zakoupený výrobek.